Věčná je tvoje sláva!
Do síně slávy vstoupíš jako legenda Rapidu.
Do síně slávy se dostaneš za tvojí vyjímečnou činnost ve spolku Rapid Plzeň fotbal.
Ondřej Janout
Vyjma krátkého ročního působení v 1.FC Plzeň (dnešní SK Smíchov) jinde nepůsobil.Většinou působil na postu záložníka,později ve stoperské dvojici.Dnes aktivně působí ve staré gardě Rapidu a trénuje mladší dorost.
Také se velmi aktivně věnuje rozvoji areálu na Lopatárně, který krásně vzkvétá.
Pavel Baroch
S Rapidem získal 10 titulů Mistra ligy starých gard. Je také vedoucím ligy starých gard v Plzni.Je to „duše“ Rapidu,bez které by klub prakticky ani neexistoval.Působí dlouholetě také na pozici sekretáře klubu od roku 1996 a areál na Lopatárně je mu prakticky „druhým domovem“,protože zde tráví hodně času jak při zápasech áčka,béčka či gardy.
Také se velmi aktivně věnuje rozvoji areálu na Lopatárně, který krásně vzkvétá.
Jaromír Mysliveček
„Hráli jsme v I. A třídě o postup do krajského přeboru. Na vojnu vzpomínám rád, Domažlice žily fotbalem. Nastoupil jsem za krajskou jedenáctku proti olympijskému výběru Československa, který pak v roce 1964 získal na olympiádě v Tokiu stříbrné medaile. Před čtyřmi tisíci diváky jsme prohráli 1:4 a já dal gól trefou ze třiceti metrů,“ vzpomíná Mysliveček.
Gólem na sebe upozornil a o talentovaného útočníka z Vysočiny se začaly zajímat kluby z vyšších soutěží. Z několika nabídek si nakonec vybral druholigovou Plzeň, kam nastoupil 1. listopadu 1963 a modrobílý dres oblékal už v roli záložníka až do roku 1970. „Měl jsem velké obavy, jestli v Plzni uspěji. Přece jen z I. A třídy do druhé ligy je to obrovský skok. Měl jsem štěstí, že jsem nastoupil do zimní přípravy a měl tak více času na adaptaci. Odmalička jsem byl zvyklý na tréninku tvrdě pracovat, nic neošidit, a to mi pomohlo. Zimní přípravu jsem odmakal a spoluhráči, které jsem do té doby znal jen z novin, mě přijali mezi sebe,“ vybavuje si po letech.
Jaromíra Myslivečka zdobily kromě skvělé kondice důraz, bojovnost a odvaha v osobních soubojích. „Fyzičku jsem měl, že bych mohl hrát dva zápasy po sobě. Díky tomu jsem měl na starosti klíčové hráče soupeře, třeba sparťanského Kvašňáka nebo Masopusta z Dukly,“ říká.
Pro defenzivu mužstva byli hráči jako Mysliveček terno. „Jarda nevypustil žádný souboj, měl naběháno a na hřišti jezdil jako motorová myš. Mít takového hráče před sebou byla pro brankáře výhra,“ míní bývalý spoluhráč a brankář František Čaloun. „Jarda je i skvělý člověk, bydlíme v Plzni na Doubravce dlouhá léta nedaleko sebe, a když se potkáme, tak pokaždé zjistíme, že se máme oba rádi,“ směje se legendární šprýmař Čalda.
Bohužel slibnou kariéru Jaromíra Myslivečka uťalo těžké zranění hlavy. Na jaře roku 1967 ho v druholigovém utkání s Jabloncem trefil kopačkou do hlavy bývalý sparťan a reprezentant Tadeáš Kraus. „Nemohl za to, odvracel zády ke mně míč nůžkami, já stačil balon odhlavičkovat a on mě trefil do hlavy. Skácel jsem se k zemi, kde mě zasáhl kolíky do obličeje rozeběhnutý Krausův spoluhráč Svoboda. Měl jsem zlomený nos a otřes mozku. Zranění se postupně zahojila, já dál nastupoval a týmu pomohl k postupu do první ligy. Začala mě však bolet hlava a z nosu mně vytékala čirá tekutina. Myslel jsem, že je to senná rýma. Ztrácel jsem také na hřišti orientaci a několikrát upadl do bezvědomí,“ vypráví.
Pozdější vyšetření odhalila neúprosnou diagnózu. „Roztříštěné kosti se v oblastech kořene nosu a spánku zapíchly do mozkové blány. Tekutina, která mně šla nosem, byl výtok z mozku. Když mě to lékaři sdělili, zkolaboval jsem. Nechtěl jsem si připustit, že je s vrcholovým fotbalem konec. Odmítl jsem operaci a odjel k manželčiným rodičům na Chrudimsko. Tam jsem při procházkách v lesích nabral sílu. Ustávaly bolesti hlavy, tekutina z nosu přestala vytékat. Za čtyři měsíce jsem se vrátil do Plzně a začal znovu hrát. Jenže tehdejší trenér Kolský chtěl po mně potvrzení od lékaře, že jsem schopen hrát fotbal vrcholově. To mně však žádný lékař nechtěl dát. Hrál jsem ještě nějaký čas za béčko a později přestoupil do divizní Jiskry Domažlice,“ líčí dál svůj neobyčejný příběh.
V Domažlicích, kam dojížděl spolu s ´obojživelníkem´ a bývalým hokejovým reprezentantem Stanislavem Sventekem, našel výbornou partu, stejně jako později v Lokomotivě Plzeň. Tam začal jako hrající kouč i svoji dlouhou trenérskou kariéru, která trvá dodnes.
Deset let působil ve Viktorii Plzeň, většinou jako asistent ligového áčka, které krátce vedl i jako hlavní kouč, trénoval i ligový dorost. Metody náročného kouče, vyžadujícího kázeň, řád a disciplínu, poznali i fotbalisté celků Potraviny Plzeň, 1. FC Plzeň (ČFL), Petřína, Klatov, Přeštic, Vejprnic, Horní Břízy, Rokycan a Hořovic.